Work Text:
Svět končí.
Slunce vyhasíná a tak se všechen lid shromáždí, aby pozoroval tuto neopakovatelnou astronomickou/historickou/apokalyptickou Smrt.
V chrámech celé týdny hoří zápalné obětiny a zpívají se žalozpěvy. Kněžky si škubají vlasy, si rvou skalp, si nehty drásají kůži dokud jejich náramky pokryté končetiny nejsou zdobeny rudými stužkami masa. Spoustě z nich se oči promění ve vyschlá koryta řek. Spousta z nich je brzy mrtvá.
Stejně to nezastaví.
Vrchní astronom její královské Výsosti Aberaš vystoupí před shromážděné, tupě řekne kdy. Je popraven, jelikož to nezjistil kdy bude kdy dřív a neudělal nic proto, aby to zastavil.
Jeho oběť nic nezastaví.
Svět končí, dnes naposledy zapadne slunce.
Dva mladí lidé si na kopci rozprostřou deku. Ve stromě za nimi jsou stále obrázky, které tam snad před celou věčností vyryli tupými nožíky.
Padl nápad, že by se měli obléct nějak lépe. Byl ihned odsouzen. Je sice konec světa, ale ona si odmítá zašpinit svoje nejlepší šaty a on nesnáší jak ho jeho oblekové kalhoty koušou do stehen. Jsou tedy oblečeni jako kdyby tohle byla prostá podvečerní vycházka.
Svalí se na záda do vysoké trávy vedle deky a dá si ruce za hlavu. Z kapsy sukně vytáhne balíček cigaret a jednu si vloží do úst. Se zubatým úsměvem se otočí k němu a vyčkává.
Posadí na deku, rukou si uhladí vrásky na kalhotách a brzy z kapes kabátu vyprodukuje benzinový zapalovač. Je celkem obyčejný, nudně kovová barva. Jediná za zmínku stojící věc je, že je pokryt geometrickými vzory, jejichž působivost kazí několik škrábanců způsobených nošením ve stejné kapse jako mohutný svazek klíčů.
Odklopí víčko a objeví se plamen. Špička cigarety se brzy zbarví do ruda. Spokojeně potáhne, a pak cigaretu nabídne svému druhu.
Je přeci konec světa, teď si může trošku toho hříchu dovolit.
Opatrně potáhne a rozkašle se. Její smích naplní vzduch.
Umlčí ho svými rty. Kalhoty a sukně se zamažou od hlíny. Stébla trávy propletená s pramínky vlasů. Teplo těla. Chlad země. Měkké tělo. Jeho měkká ústa na jejím stejně měkkém krku. Tvrdá hlína. Její rozpraskané rty na jeho mozolnatých rukou. Rozmačkané miniaturní organismy pod jejich společnou váhou. Co je jim po nich? Dva dechy mísící se v jeden. Měla topinky s česnek, než vyrazili. Propletení. Skoro jako pařící se hadi. Kolik máš nohou? Měla skutečně jen dvě paže? Na co oči? Stačí dotek. Kde začíná ona? Kde končí on? Konec. Jistě… konec. Proto tu byli.
Mladická vášeň je utnuta nastupující hrůzou. Odtrhnou se jako by se nikdy nic nestalo.
Schoulí se do klubka jako svinka, když do ní začnou šťouchat. Nervózně dál pokuřuje svoji cigaretu. Nějak se jí povedlo nezhasnout.
Zkontroluje si hodinky a pak lístek s časem. A pak radši ještě třikrát. Projede si rukou špatně střižené krátké vlasy.
Asi by měli mluvit. Ale co by měli říkat?
Ach, miláčku…
Ach, miláčku… co? Mluvit o hezkých věcech je teď nevhodné. Mluvit o hrozných věcech by vedlo k ještě nesnesitelnější beznaději.
Neměli radši zůstat doma a propít to? Prospat to? Pustit desky a protančit to?
Tančit. Jak rád by s ní teď tančil. Ale nemají žádnou hudbu a on neumí držet rytmus bez ní. Dupnul by jí na nohu a ona by se mu začala smát. Ale s láskou. A on by se po chvíli rozesmál taky. Jako před chvílí.
Její sukně zašustí, jak se přisune a opře se o něj. Její kouř mu stoupá do obličeje. Jednou jí vyhodil všechny ty její „rakovinotvorné tyčinky“ a pak, když ji v plném rozsahu zasáhly abstinenční příznaky, se okamžitě rozběhl do nejbližší trafiky, doteď neví jestli byla tak otravná nebo jestli vypadala tak zuboženě.
Jednou rukou stiskne jeho paži.
Ještě asi půl hodiny do konce. Začne ji hladit po vlasech.
Poslední paprsky se nimi proplétají jako niť(/ě) bludištěm. Voní po růžích. Zapřede jako spokojená kočka.
Otevře pusu, chce něco říct, jako třeba: „Jsem rád(a) že tohle můžu prožít s tebou.“
Nebo: „Miluju tě.“
Ale ústa jakoby byla zalepená medem a hlasivky zaškrceny vlascem. Takže mlčí.
Obloha nabyde syté oranžové barvy. Krásně vykresluje mraky.
Vzpomene si na pomeranče, které se stále válí na kuchyňské lince, možná už moc dlouhou, měla by zkontrolovat jestli nechytají plíseň.
Vzpomene si na květiny na stole, afrikány, nesnáší jejich pach, ale něco na nich je nostalgické, možná by je stejně měl vyhodit, jsou uvadlé a jen kazí vzhled jídelny.
Zhluboka se nadechne.
Zhluboka se nadechne.
A najednou jakoby někdo cvaknul vypínačem, nebo sfoukl svíčku.
Ticho.
A pak: „Dovolím si říct, že to úplně nesplnilo očekávání.“
„A co byla tvá očekávání?“
„Poslední obrovský záblesk světla. Jako supernova. Nebo třeba že se celé světlo rozloží na jednotlivé barevné části a to mi zlomí na mozek. Prostě něco co si sebou ponesu do konce života. Tohle bylo spíše velmi eh.“
„Asi bych úplně nepoužil to slovo, ale ano, bylo to eh.“
„…Zítra je středa, co?“
„Ano.“
„Sakra, mám krátký.“
„To tě chtějí v práci?“
„Manažer neříkal nic o tom, že bychom dostali dovolenou.“
„Hm… nápodobně.“
„Asi bychom měli jít domů. Ještě tam jsou na plotně zbytky masa ze včerejška, a je to celkem kus cesty.“
„Je tma.“
„Vzals baterku, ne?“
„No-“
„Ach jo, tak nic. Prostě nějak doklopýtáme.“
Ruka v teplé ruce. Hvězdy se točí nad hlavou. Šustění trávy. Život jde dál.